Profese soudního tlumočníka v kulisách Prahy 1 a 2, to není jen strohé razítkování papírů v tichých kancelářích. Je to každodenní balancování na hraně absurdity, kde se v jedné předsíni potkává italský šlechtic kupující palác s vyděšeným expatem, který v azbuce vysvětluje policii, proč parkoval v kašně. Praha je tavicí kotel osudů a tlumočník je tím jediným člověkem v místnosti, který skutečně rozumí všem stranám – a to i v momentě, kdy by raději rozumět nechtěl. ?
V naší praxi jsme viděli už všechno: od úředních překladů milostných dopisů, které měly u soudu dokázat „vážný vztah“, až po tlumočení u notářských zápisů, kde se rodina hádala o dědictví v pěti různých dialektech. Bizár nastává ve chvíli, kdy se suchá právní terminologie střetne s lidskou horkokrevností. Jako úřední překladatelé musíme s kamennou tváří a kulatým razítkem v ruce převádět emoce do paragrafů, zatímco se kolem nás odehrává drama, které by žádný scénárista nevymyslel. ?
Toto je syrový a provokativní text, který v sobě nese třicet let zkušeností, zklamání z institucí a dosti nekompromisní pohled na budoucnost oboru. Tady je přepis, který zachovává tu ostrou hranu a kritický tón, ale dává mu strukturu úderného blogového příspěvku (tzv. „opinion piece“), který bude bavit a provokovat zároveň.
Tlumočníci v Praze: Mezi parazitologií a technologickou demolicí
Moje cesta světem pražského tlumočení trvá už 32 let. Začala bizarní zkušeností v Liberci – úředním překladem pro určení otcovství v Itálii. Otcovství bylo sice určeno správně, ale proces ztroskotal na instituci, která si nárokovala kompetence, jež jí nepříslušely: na italské ambasádě.
Ambasáda jako institucionální skanzen
Co je vlastně italská ambasáda? Pokud se na ni podíváte racionálně, je to úkaz prapodivný. Můj otec Ital o tamních úřednících říkával s oblibou: „Sono dei parassiti.“ A měl pravdu. Jsou to parazité, ale v tomto ekosystému zdaleka nejsou jediní.
Ústav translatologie: Tunel na konci studia?
Dalším fascinujícím vzorkem pro studium „úřední parazitologie“ je Ústav translatologie Univerzity Karlovy. Podle mého subjektivního, ale dlouholetou empirií podloženého odhadu, nemělo v letech 2004–2023 reálnou práci zhruba 80 % lidí v oboru. Započítávám i ty fiktivní a částečné překladatele, kteří se v systému jen tak vezou.
A pak přišel zlom. Rok 2023–24, nástup AI, té mašiny na produkci písmen. Můj odhad pro blízkou budoucnost? 98 % překladatelů bude bez práce. Proč tedy instituce typu translatologie stále existují? Odpověď je prostá:
- Obhajoba zbytečných pracovních míst.
- Udržování „statusu“ samozvaných docentů a vedení.
- Nekonečný kolotoč výběrových řízení a stamilionových rekonstrukcí budov každých 25 let.
Je to tunel. A ne jediný.
Systém postavený na falešných ambicích
prostoduchá lidská slabost
V roce 2004 jsem začínal jako překladatel hladový po práci. O pár let později jsem se stal tím, kdo práci dává. Za celou tu dobu jsem potkal minimum lidí, kteří by nepotřebovali berličku v podobě pochybného titulu, aby si obhájili status soudního tlumočníka.
Je to systém postavený na hlavu. Vinu nese z 50 % daný jedinec a z 50 % ústav, který ten bezcenný diplom vydal. Společnost tento stav toleruje a vyžaduje tituly, které nemají žádnou faktickou hodnotu.
Fakulta jako didaktická pomůcka pro přírodovědce
Degradace dospěla do bodu, kdy by Filozofická fakulta UK mohla sloužit jako názorná učebna pro studenty přírodovědy – konkrétně pro obor parazitologie. Jedna fakulta požírá druhou, systém požírá sám sebe.
A uprostřed toho všeho stojí nešťastný vrátný. Člověk se zpackaným životem, zlomený zaměstnanec bez manévrovacího prostoru. Je to živoucí kapitola o tom, jak instituce drtí lidský potenciál.
Vítejte v Praze, v bizáru mezi bizáry, kde se úřední překlady prolínají s čistým přežíváním v systému, který už dávno nedává smysl. ??
Poznámka pod čarou: Tento text je reflexí reality, která se nebojí říznout do živého. Pokud hledáte pravdu bez akademického pozlátka, jste na správné adrese. Kontaktujte nás pro služby, které stojí na zkušenostech, ne na prázdných titulech.